Jak vzniklo křesťanství

THE CENTURY MAGAZINE leden 1928 a únor 1928.

 

SKUTEČNÉ KOŘENY KŘESŤANSTVÍ

 

SKUTEČNÝ ARGUMENT PROTI ŽIDŮM

 

 

napsal Marcus Eli Ravage

 

Nesnášíte nás, samozřejmě. Není dobré mi říkat, že tomu tak není. Takže neztrácejme čas popíráním a alibi. Víte, že nás nesnášíte, já to vím a navzájem si rozumíme. Bezpochyby jsou někteří z vašich nejlepších přátel Židé a tak podobně. Myslím, že jsem to už jednou či dvakrát slyšel. A také vím, že mě osobně k nim nepočítáte – „mě“ jako konkrétního, individuálního Žida – když do nás kopete, jak je to hromadně v módě, protože jsem zkrátka tak jiný, skoro tak dobrý jako jeden z vás. Tato malá výjimka mě jaksi nepohne k vděčnosti; ale na tom teď nezáleží. Je to agresivní, kariéristická, průbojná, materialistická sorta, kterou nemáte rádi. Jedním slovem ti, kteří vám tolik připomínají vaše vlastní bratry, mající velkou naději na úspěch. Výborně si rozumíme. Nemám vám to za zlé. Nedávám, proboha, nikomu vinu za averzi vůči někomu jinému. Co mě na této anti-židovské záležitosti, jak si na ni hrajete, fascinuje, je váš naprostý nedostatek odhodlání. Jste přitom tak nepřímí a zdlouhaví, činíte průhledné omluvy, že se zdá, že natolik hrozivě trpíte rozpačitostí, že kdyby ono chování nebylo groteskní, bylo by to iritující. Nesnášíte nás, ale neumíte jasně říct proč. Každý další den vymýšlíte novou omluvu – důvod, jak tomu říkáte. Několik set let si hromadíte omluvy a každý nový výmysl je ještě směšnější než ten minulý a každá nová omluva popírá a ničí tu předchozí. Není to mnoho let zpátky, kdy jsem slýchal, že jsme hrabivci peněz a komerční materialisté; nyní se šeptem zase stěžuje na to, že žádné umění ani profese není bezpečná před židovskou invazí. Pokud vám máme věřit, jsme soudržní a zároveň výluční a nepřizpůsobitelní, protože s vámi nebudeme uzavírat sňatky, a také jsme kariéristé a podnikavci a hrozba vaší rasové integrity. Náš životní standard je tak nízký, že tvoříme vaše chudinské čtvrti a průmysl pracující za hladovou mzdu, a tak vysoký, že vás vytlačujeme z vašich nejlepších vilových čtvrtí. V době války se vyhýbáme naší vlastenecké povinnosti, protože jsme povahou a tradicí pacifisté, a jsme mazaní konspirátoři světových válek a máme z nich největší prospěch. Jsme zakladatelé a vedoucí stoupenci kapitalismu a zároveň hlavní původci revolty vůči kapitalismu. Dějiny bezpochyby neznají nikoho tak všestranného jako nás! Á! Málem jsem zapomněl na příčinu příčin. Jsme zatvrzelý lid, který nikdy nepřijímal křesťanství a jsme zločinci, kteří ukřižovali jeho zakladatele. Říkám vám však, že podléháte klamu. Postrádáte buď sebepoznání, či odvahu pohlédnout skutečnosti přímo do tváře a přiznat si pravdu. Nesnášíte Žida ne proto, jak si někteří z vás myslí, že ukřižoval Ježíše, ale protože ho zrodil. Váš skutečný svár s námi netkví v tom, že jsme odmítli křesťanství, ale že jsme vám ho vnutili! Vaše vratká, vzájemně si odporující obvinění vůči nám nejsou záplatou na černotu našeho historicky doloženého zločinu. Obviňujete nás z rozdmýchání revoluce v Moskvě. Předpokládejme, že toto obvinění připustíme. Co z toho? Při srovnání s tím, co dokázal v Římě Žid Pavel z Tarsu, je ruské pozdvižení jen pouhá pouliční rvačka. Děláte hodně povyku a zuříte kvůli přehnanému židovskému vlivu ve svých divadlech a kinech. Velmi dobře; vaše stížnost má jistě pevný základ. Ale co znamená ve srovnání s ohromujícím vlivem, který máme ve vašich kostelech, vašich školách, vašem soudnictví, vašich vládách a vašich samotných každodenních myšlenkách? Pokud myslíte vaše řeči o židovských spiknutích vážně, nemohu zaměřit vaši pozornost na takové, které stojí za to, aby se o něm mluvilo? Jaký smysl má plýtvat slovy o údajném ovládání vašeho veřejného mínění židovskými finančníky, tiskovými a filmovými magnáty, když byste nás mohli také nařknout z ovládání celé vaší civilizace židovskými Evangelii? Ani jste si nezačali uvědomovat skutečnou hloubku naší viny. Jsme vetřelci. Jsme narušitelé. Jsme rozvraceči. Vzali jsme vám váš přirozený svět, vaše ideály, váš osud a obrátili je v niveč. Byli jsme příčinou nejen poslední velké války, ale téměř všech vašich válek, ne pouze ruské revoluce, ale každé další významnější revoluce ve vašich dějinách. Uvedli jsme váš osobní i veřejný život do neshod, zmatku a frustrace. Děláme to stále. Nikdo neumí říci, jak dlouho v tom budeme pokračovat. Ohlédněte se trochu a podívejte, co se stalo. Před 1900 lety jste byli nevinnou, bezstarostnou, pohanskou rasou. Uctívali jste bezpočet bohů a bohyň, duchy vzduchu, řek a lesů. Byli jste nestydatě hrdí na svá obnažená těla. Vytvořili jste modly svých bohů a svůdných lidských postav. Nalézali jste potěšení v bitvách na polích, v arénách a na bojištích. Válka a otroctví byly ve vašem systému pevně stanovenými institucemi. Veselili jste se na svazích a v údolích na velkých prostranstvích, oblíbili jste si úvahy o zázraku a tajemství života a položili základy přírodním vědám a filozofii. Vaše kultura byla vznešená, smyslná,  nezatížená výčitkami o sociálním cítění či jinými sentimentálními pochybnostmi o lidské rovnosti. Kdo ví, jaký velký a skvělý osud vás mohl potkat, kdybychom vás nechali na pokoji. Ale my vás na pokoji nenechali. Chopili jsme se vás a strhli nádhernou a bohatou stavbu, kterou jste vybudovali, a zcela změnili směr vašich dějin. Porazili jsme vás způsobem, jakým si žádné vaše impérium nepodmanilo Afriku ani Asii. A podařilo se nám to bez vašich armád, bez nábojů, bez krve či vřavy, bez síly jakéhokoliv druhu. Podařilo se nám to výhradně nepřekonatelnou mocí našeho ducha, idejí a propagandy. Učinili jsme z vás ochotné a nevědomé posly naší mise celému světu, barbarským rasám země, bezpočtu ještě nezrozených generací. Bez jakéhokoliv chápání toho, co jsme vám dělali, jste se jako celek stali zástupci tradice naší rasy a přinášeli naše evangelium do neprozkoumaných končin světa. Naše kmenové zvyky se staly jádrem vašeho morálního kodexu. Naše kmenové zákony poskytly hlavní základy všem vašim vznešeným ústavám a právním systémům. Naše legendy a lidové příběhy jsou posvátnou tradicí, kterou vyprávíte svým dětem. Naši básníci zaplnili vaše zpěvníky a modlitební knihy. Naše národní dějiny se staly nezbytnou součástí vašich farářů, knězů a učenců. Naši králové, státníci, proroci a bojovníci jsou vašimi hrdiny. Naše starověká zemička je vaší Svatou zemí. Co si náš lid myslel a učil, to se stalo neoddělitelně spojené s vaší samotnou řečí a tradicí do té míry, že se nikdo mezi vámi nemůže nazývat vzdělaným, pokud není obeznámen s odkazem naší rasy. Židovští řemeslníci a židovští rybáři jsou vašimi učiteli a vašimi svatými, s bezpočtem soch, které mají jejich podobu, a nesčetnými katedrálami, postavenými na jejich památku. Židovská panna je vaším ideálem ženství. Židovský rebelantský prorok je hlavní postavou vašeho náboženského uctívání. Strhli jsme vaše idoly, odvrhli dědictví vaší rasy a nahradili je naším Bohem a naší tradicí. Žádné vítězství v dějinách nelze k tomuto našemu čistému vítězství nad vámi přirovnat ani vzdáleně.

Jak jsme to provedli? Skoro náhodou. Téměř před dvěma tisíci lety ve vzdálené Palestině naše náboženství propadlo rozkladu a materialismu. Směnárníci vlastnili chrám. Zvrhlí, sobečtí knězi okrádali náš lid a bohatli. Pak se objevil mladý vlastenecký patriot, který procházel zemí a volal po obrodě víry. Neměl v úmyslu zřídit novou církev. Jako všichni proroci před ním i on měl jediný cíl očistit a oživit staré vyznání. Útočil na kněze a vyhnal směnárníky z chrámu. To ho přivedlo do konfliktu se zavedeným řádem a jeho nosnými sloupy. Římští představitelé, kteří okupovali zemi, se báli této revoluční agitace jako politické snahy je vypudit. Uvěznili ho, postavili před soud a odsoudili k smrti ukřižováním, v té době běžné formě popravy.

Následovníci Ježíše Krista z Nazaretu, většinou otroci a chudí dělníci, se ve své ztrátě a zklamání odvrátili od světa a vytvořili bratrstvo pacifistů, kteří neodporovali, sdíleli své vzpomínky na ukřižovaného vůdce a žili společně komunisticky. Byli pouhou další sektou v Judeji, bez moci či důležitosti, ani první ani poslední. Až po zničení Jeruzaléma Římany získalo nové vyznání vedoucí postavení. Tehdy vlastenecký Žid Pavel, neboli Saul, přišel na myšlenku pokořit římskou moc zničením morálky jejích vojáků doktrínou lásky a neodporování, kterou kázala malá sekta židovských křesťanů. Stal se apoštolem nežidů, kteří byli do té doby nejaktivnějšími pronásledovateli této skupiny. A Pavel svoji práci dělal natolik dobře, že za čtyři století byla z velkého impéria, které si podmanilo Palestinu i polovinu světa, hromada trosek. A zákon, který vyšel ze Sionu, se stal oficiálním náboženstvím Říma.

Toto byl počátek naší nadvlády ve vašem světě. Ale to byl pouze začátek. Od této chvíle jsou vaše dějiny jen o málo víc než bojem o vládu mezi vaším starým pohanským duchem a naším duchem židovským. Polovina vašich válek, velkých i malých, jsou války náboženské, v nichž se bojuje kvůli interpretaci toho či onoho v našem učení. Ještě jste se neosvobodili ze své primitivní náboženské jednoduchosti a už jste se pokoušeli praktikovat pohanské římské učení, když tu se objevil Luther, ozbrojen našimi Evangelii, aby vás srazil k zemi a vyzvednul naše dědictví. Vezměte si tři ústřední revoluce moderní doby – francouzskou, americkou a ruskou. Copak nejsou triumfem židovské ideje o sociální, politické a ekonomické spravedlnosti?

A konec je stále daleko. Stále vám vládneme. I v tuto chvíli jsou vaše církve rozervány občanskou válkou mezi fundamentalisty a modernisty, tedy mezi těmi, kteří se řídí naším učením a tradicí doslova, a těmi, kteří usilují pomalými krůčky o naše vypuzení. V Daytonu v Tennessee zakazuje Biblí vedená komunita učit vaši vědu, protože je v rozporu s naší starou židovskou zprávou o původu života; vůdce protižidovského Ku Klux Klanu v demokratickém národním kongresu vede svůj rozhodný životní boj naším jménem, aniž by si povšiml rozporu. Znovu a znovu propuká puritánské dědictví Judeje ve vlnách jevištní cenzury, nedělních modrých zákonů a národních akcí prohibice. A zatímco se dějí tyto věci, vy kecáte o židovském vlivu ve filmech!

Je nějaký div, že nás nesnášíte? Vytvořili jsme překážku vašemu růstu. Vnutili jsme vám cizí knihu a cizí víru, kterou nemůžete potlačit ani se s ní smířit, která je v rozporu s vaším přirozeným duchem, která vás stále zneklidňuje a kterou nemůžete ani odmítnout, ani plně přijmout. Samozřejmě jste nikdy nepřijali naše křesťanské učení plně. Ve svých srdcích jste stále pohany. Stále milujete válku, modly a boj. Stále jste hrdí na oslavu nahého lidského těla. Vaše sociální vědomí je navzdory veškeré demokracii a vašim sociálním revolucím žalostně nedokonalé. Pouze jsme rozdělili vaši duši, zmátli vaše pohnutky, ochromili

vaše touhy. Během bitvy vděčně poklekáte před tím, který vám přikázal nastavit druhou tvář, který řekl „neodporujte zlu“ a „požehnaní jsou smířliví“. Ze své touhy po zisku jste náhle vyrušeni vzpomínkou z nedělní školy, že nemáte pomýšlet na zítřek. Ve svých bojích o průmysl, kdy byste udeřili bez výčitky svědomí, se vám náhle připomene, že chudí jsou požehnaní a lidé jsou bratry v otcovství Pána. A když už hodláte podlehnout pokušení, váš židovský výcvik vám klade varovně ruku na rameno a vzdaluje plný šálek od vašich úst. Vy, křesťané, jste se nikdy nepokřesťanštili. Do té míry jsme u vás neuspěli. Ale navždy jsme vám zkazili zábavu z pohanství. Takže, proč byste nás neměli nesnášet? Kdybychom byli na vašem místě, asi bychom vás neměli v lásce ještě upřímněji než vy. Ale měli bychom vám otevřeně říci proč. Neměli bychom se uchylovat k úskokům a průhledným výmluvám. S miliony velice úctyhodných židovských obchodníků všude kolem nás, bychom neměli urážet vaši inteligenci a naši upřímnost řečmi o komunismu jakožto židovské filozofii. A s miliony tvrdě pracujících chudých židovských pouličních prodejců a dělníků bychom se neměli zesměšňovat řečmi o mezinárodním kapitalismu jakožto židovském monopolu. Ne, měli bychom jít rovnou k podstatě. Měli bychom pouvažovat o tomto nepřehledném, neefektivním zmatku, který nazýváme civilizace, o této polokřesťanské a polopohanské směsici, a kdyby naše pozice byly opačné, měli bychom vám na rovinu říci: Za tyto trable můžeme poděkovat vám, vašim prorokům a vaší Bibli.

 

ČLÁNEK DRUHÝ

Vyšlo v THE CENTURY MAGAZINE v únoru 1928.

ZÁSTUPCE NEŽIDŮ

První, kdo poznal možnosti války propagandou

napsal Marcus Eli Ravage

    Vy, křesťané, se znepokojujete a stěžujete si na vliv Židů ve vaší civilizaci. Říkáte, že jsme mezinárodní lidé, kompaktní menšina ve vašem středu, s tradicemi, zájmy, aspiracemi a cíli odlišnými od vašich. A prohlašujete, že tento stav věcí je hrozbou vašemu spořádanému vývoji; mate vaše pohnutky; maří vaše záměry; mlží váš osud. Tak docela zde nebezpečí nevidím. Váš svět byl vždy ovládán menšinami; a zdá se mi, že je lhostejné, jakého vzdáleného původu a údajného přesvědčení o vládě tato klika je. Na druhé straně, tento vliv zde jistě existuje a je mnohem větší a záludnější, než se zdá být. To nás na této vaší hře na škádlení Židů mate, baví a někdy i popouzí. Zní to tak hrozivě. Hrůzostrašně si šeptáte o tom, že Židé mají prsty v tom či onom a tamtom. To nás rozechvívá. Jsme si vědomi újmy, kterou jsme vám způsobili tím, že jsme vám vnutili naši cizí víru a tradice. Dejme tomu, říkáme rozechvěle, že byste se měli jednoho dne probudit s tím, že vaše náboženství, vaše vzdělání,

vaše morálka, vaše sociální, vládní a právní systémy jsou od základu vytvořeny námi! A vy pak vyjmenováváte a neurčitě mluvíte o židovských finančnících a židovských promotérech filmu a naše hrůza se se smíchem vytrácí. Ten gój, na kterého se s úlevou díváme, skutečnou černotu našich zločinů nikdy nepozná. Nemůžeme to pochopit. Buď neznáte, nebo nemáte odvahu nás obvinit z těchto skutků, pro které tu existuje nejméně stín důkazu a který by inteligentní soudce a porota shovívavě prozkoumali. Proč si vyprávět o nepřesvědčivých maličkostech, když nás můžete tak lehce obvinit z vážných a prokazatelných deliktů? Proč vykládat o Marxovi a Trockém, když máte Ježíše Nazaretského a Pavla z Tarsu, jimiž nás můžete uvést do rozpaků? Nazýváte nás rozvraceči, agitátory, podněcovateli revolucí. Je to pravda a krčím se před vaším odhalením. Pouze s nejnepatrnějším překroucením a žonglováním s fakty by se mohlo dokázat, že jsme byli příčinou všech hlavních revolucí vašich dějin. Ale míříte na nás vyčítavě prstem a obviňujete nás z těchto odporných a zaznamenaných zločinů? Vůbec ne! Je neuvěřitelné, že jste nám hodili na triko nedávnou velkou válku a pozdvižení v Rusku, jako by nezpůsobily největší újmu Židům samotným, ale že by měly takový důsledek by býval předvídal i školák. Ale ani tyto komploty a revoluce nejsou ničím ve srovnání s velkým spiknutím, které jsme zosnovali na počátku této éry a které bylo předurčeno, aby z vyznání židovské sekty učinilo náboženství západního světa. Reformace nebyla navržena čistě ze zášti. Uvedla nás do souladu se starým nepřítelem a vrátila Bibli její čestné místo v křesťanstvu. Republikánské revoluce osmnáctého století nás zbavily našich dlouhotrvajících politických a sociálních handicapů. Přinesly nám prospěch, ale vám nijak neuškodily. Naopak, prospěly a přinesly vám růst. Za své vyniknutí ve světě vděčíte právě jim. Ale pozdvižení, které přineslo křesťanství do Evropy bylo – a to lze snadno dokázat – plánováno a vyvoláno Židy jako akt pomsty proti velkému nežidovskému státu. A když mluvíte o židovských spiknutích, nemohu za boha pochopit, proč také nezmíníte zničení Říma a celé starověké civilizace, soustředěné pod jeho prapory v rukou židovského křesťanství.Je to neuvěřitelné, ale zdá se, že vy křesťané ani nevíte, odkud vaše náboženství přišlo, ani jak, ani proč. Vaši historici, s jedinou velkou výjimkou, vám o tom nevypráví. Dokumenty, které jsou částí vaší Bible, v tomto případě zpíváte, ale nečtete je. Udělali jsme svou práci příliš důkladně, věříte naší propagandě až moc bezvýhradně. Příchod křesťanství je pro vás obyčejnou historickou událostí, vyrůstající z událostí oné doby; je to naplnění božského židovského proroctví – s vašimi přiměřenými vylepšeními. Chápete ho tak, že nezničilo velkou nežidovskou civilizaci a velké nežidovské impérium, s nímž židovstvo válčilo; že neuvrhlo lidstvo na tisíc let do barbarství a temnoty; že

přišlo, aby přineslo nežidovskému světu spásu! Přesto tu, pokud vůbec, bylo velké podvratné hnutí, jež se vyklubalo v Palestině. Šířili ho židovští agitátoři, financovaní z židovských peněz a vzdělaní židovskými pamflety a letáky v době, kdy židovstvo a Řím stály proti sobě v boji na život a na smrt, který skončil zhroucením velkého nežidovského impéria. Dokonce ani to nevidíte, ačkoliv inteligentní dítě, nepopletené teologickou magií, by dokázalo říci, o co jde i po letmém přečtení jednoduchého záznamu. A vy stále žvaníte o židovských spiknutích a jmenujete jako příklad velkou válku a ruskou revoluci! Divíte se potom, že Židé vždycky brali váš antisemitismus, dokud se nesáhlo k násilí, dost s nadhledem? Dovolte mi velice stručně vypovědět příběh, nepřikrášlený zázrakem, proroctvím či magií.

   Pro lepší perspektivu se musím vrátit zpátky. Samotná akce se prakticky dělí na čtyři části a vrcholí částí třetí. První opona se zvedá asi roku 65 př. n. l. Dramatis personae jsou Judea a Řím, menší role stranou. Judea je královstvíčko na východní straně Středozemního moře. Více než pět století šlo skoro jen o geografický výraz. Znovu a znovu byla dobývána a ničena a obyvatelstvo její silní sousedé odváděli do vyhnanství či otroctví. Formálně nezávislá je nyní jako vždy nestabilní a na pokraji občanské války. Západní impérium se svým jádrem v městském státě Římě zatím ještě není miláčkem světa, ale rychle tímto směrem míří. Je uznáváno jako velká vojenská síla své doby, stejně jako dědic Říma a centrum civilizace. Až dosud spolu měly oba státy málo kontaktů, či vůbec žádné. Poté byl Řím, aniž by o to prosil, náhle požádán, aby se ujal záležitostí v Judeji. Mezi dvěma bratry vznikl spor o následnictví bezvýznamného trůnu a římský generál Pompeus, který se náhodou v Damašku zabýval důležitějším záležitostmi, byl vyzván, aby oba uchazeče rozsoudil. S jednoduchou přímočarostí republikánského vojáka Pompeus jednoho z bratrů poslal do vyhnanství, jmenoval jeho rivala vůdcem kněžstva a zcela odstranil královský úřad. Aniž by na to dával zřetel, Pompeovo řešení mělo za následek, že se Judea stala državou Říma. Židé se proti tomu přirozeně ohrazovali; a Řím, aby je usmířil a přizpůsobil se místní předpojatosti, obnovil královský úřad. Také stanovil krále dle vlastní volby. Byl to syn výběrčího daní, byl idumejské rasy a jmenoval se Herodes. Nicméně Židé se nezklidnili a stále dělali problémy. Řím to od nich považoval za velmi nevděčné. Tohle všechno je pouze úvod, který má objasnit to, co následovalo. Židovská nespokojenost přerostla ve ztrátu důvěry a otevřenou vzpouru, když jejich nežidovští páni začali do Jeruzaléma importovat výdobytky západní kultury. Modly, atletické hry, řecké drama a gladiátorská představení nebyly Židům pochuti. Farizejští je odmítali jakožto urážku v Jehovově srdci, ačkoliv domácí představitelé trpělivě vysvětlovali, že jsou míněny jako zábava a povznesení pro nežidovskou posádku. Judejci se zvláštní snaživostí vzdorovali příchodu výkonného výběrčího daní z Říma. Nadto ještě chtěli zpět krále jejich vlastní rasy a jejich vlastní královské linie. Mezi masami měla rebelie formu oživení staré víry v mesiáše, Bohem stanoveného spasitele, který měl vykoupit svůj lid z cizího jha a vyzvednout Judeu nad jiné národy. Uchazečů o úkol nebylo málo. V Galileji vedl jistý Jidáš dosti působivou vzpouru, která získala velice širokou podporu. Jan, zvaný Křtitel, působil kolem řeky Jordán. Byl následován dalším mužem ze severu, Ježíšem z Nazaretu. Všichni tři byli mistři v technice vyjadřování politického štvaní neškodnými teologickými frázemi. Všichni tři používali stejný signál pro vzpouru – čas je nadosah. A všichni tři byli rychle zadrženi a popraveni, oba Galilejci ukřižováním. Nehledě na osobní kvality byl Ježíš z Nazaretu, stejně jako jeho předchůdci, politickým agitátorem, zabývajícím se osvobozením své země od cizích utlačovatelů. Je tu dokonce významný důkaz, že uvažoval o touze stát se králem nezávislé Judeje. Tvrdil, či jeho životopisci to později tvrdili za něj, že pochází se staré královské linie Davida. Ale jeho otcovství je jaksi zmatené. Titíž spisovatelé, kteří vystopovali původ manžela jeho matky až ke králi žalmistovi, také popsali Ježíše jako syna Jehovy a připustili, že Josef nebyl jeho otcem. Nicméně se zdá, že Ježíš si již dlouho uvědomoval beznadějnost své politické mise a obrátil svůj řečnický dar a svou velkou popularitu u mas zcela jiným směrem. Začal kázat primitivní formu populismu, socialismu a pacifismu. Efekt této změny v jeho programu mu mělo získat nepřátelství zámožných a majetných vrstev, knězů a patriotů obecně a přivést k jeho následování chudé, pracující masy a otroky. Po jeho smrti tito prostí učedníci vytvořili jakési komunistické bratrstvo. Kázání, jež kdysi jejich zesnulý vůdce pronesl na hoře, jim shrnovalo podstatu jeho učení a učinili z něj životní pravidlo. Byla to filozofie, jejímž úmyslem bylo zalíbit se ve velké míře prostému lidu. Těm, kteří zde na zemi trpěli, poskytovala útěchu příslibem odměny po

smrti. Z nouze slabých učinila ctnost. Lidé bez naděje do budoucnosti byli káráni, aby nemysleli na zítřek. Lidé příliš bezmocní, aby vzdorovali urážkám či křivdám, se učili zlu neodporovat. Lidé odsouzení k celoživotní dřině a chudobě byli ujišťováni o důstojnosti práce a bídy. Mírní, opovrhovaní, vydědění, utiskovaní měli být v posmrtném životě vyvolení a oblíbení Bohem. Světáckým, ctižádostivým, bohatým a mocným měl být vstup do nebe odepřen. Výsledkem Ježíšovy mise tedy byla nová sekta v Judeji. Nebyla první ani poslední. Judea, stejně jako moderní Amerika, byla úrodná půda pro zvláštní vyznání. Ebionim (židovští křesťané) – ubožáci, jak si sami říkali – nepohlíželi na svou víru jako na nové náboženství. Narodili se jako Židé a Židy zůstali. Učení jejich mistra mělo spíše povahu sociální filozofie, etiky chování, způsobu života. Moderním křesťanům, které nikdy neunaví ptát se, proč Židé nepřijali Ježíše a jeho učení, pouze odpovím, že dlouho byli těmito věřícími právě Židé. Být překvapen tím, že se celé židovstvo nestalo ebionimem, je stejně inteligentní jako očekávat, že se všichni Američané připojí k unitářům, baptistům, či křesťanským scientistům. V obyčejné době by se otrhanému bratrstvu věnovala malá pozornost. Z větší části to byli otroci a dělníci, jejichž mírnost mohla být podpořena vojenskou třídou. Ale u státu vprostřed boje s cizím nepřítelem měla prostá filozofie nebezpečný aspekt. Bylo to vyznání deziluze, rezignace a porážky. Hrozilo, že v čase války podkope morálku bojovníků. Toto požehnání mírotvorcům, toto nastavení druhé tváře, toto neodporování, tato láska k nepříteli vypadaly jako záměrný pokus paralyzovat v krizi národní vůli a zajistit vítězství nepříteli. Proto není překvapující, že židovští představitelé začali ebionimy pronásledovat. Jejich shromáždění byla napadána a rozháněna, jejich vůdcové byli uvrženi do vězení, jejich nauky byly zakázány. Na chvíli to vypadalo, že sekta byla rychle zničena. Poté se nečekaně zvedla opona k třetímu jednání a události náhle vzaly nový obrat. Snad nejzavilejším nepřítelem sektářů byl jistý Saul, zhotovovatel stanů. Původem z Tarsu a tudíž člověk poměrně vzdělaný v řecké kultuře, opovrhoval novými naukami kvůli jejich prostotě a odtrženosti od života. Jako patriotický Žid se děsil jejich účinku na záležitosti národa. Zcestovalý muž, zběhlý v několika řečech, byl ideálně vhodný pro úkol vstoupit mezi rozptýlené židovské komunity, aby šíření jejich socialistických pacifistických nauk zmařil. Jeruzalémští vůdci ho jmenovali hlavním pronásledovatelem ebionimů. Byl právě na cestě do Damašku, aby uvěznil skupinu sektářů, když k němu dorazila nová idea. V poutavých slovech Knihy skutků spatřil vidění. Vlastně byla dvě. Na začátku pochopil, jak naprosto beznadějné byly šance malé Judeje, že zvítězí nad největší vojenskou silou světa. Za druhé, což bylo důležitější, ho napadlo, že z vyznání pobudů, které potlačoval, by šlo vytvořit nepřekonatelnou zbraň proti ohromnému nepříteli. Pacifismus, neodporování, rezignace, láska byly doma nebezpečným učením. Rozšířením mezi nepřátelské legie by ale mohlo zlomit jejich disciplínu a tak ještě zajistit vítězství Jeruzaléma. Saul byl zkrátka první, kdo objevil možnosti vedení války propagandou. Cestoval dál do Damašku a tam k úžasu svých přátel i těch, které přišel potlačovat, oznámil své přestoupení na víru a požádal o vstup do bratrstva. Na zpáteční cestě do Jeruzaléma přednesl svou novou strategii vylekaným sionským mudrcům. Po velké debatě a sebeanalýze byla přijata. Větší odpor vyjadřovali vůdci ebionimům v hlavním městě. Nedůvěřovali jeho motivům a báli se, že jeho návrh zbavit víru jejích starých židovských předpisů a praktik, aby se stala přijatelnou pro nežidy, by naplnil společenství cizími polovičními konvertity a oslabil jeho moc. Ale nakonec si je získal také. A tak se Saul, nejnelítostnější pronásledovatel Ježíšových následovníků, stal Pavlem, apoštolem nežidů. A tak, mimoto, začal šířit v pohanských zemích Západu úplně nové orientální náboženství. Naneštěstí pro Pavlův plán nová strategie fungovala příliš dobře. Jeho propracovaná a dosti přitažlivá teologie plodila konvertity rychleji, než si odvážil doufat, nebo si vůbec přál. Nicméně otroci a utlačovaní v impériu, zoufalí odvedenci a hladovějící proletariát samotného hlavního města nalézali v upravené Pavlově verzi vyznání tolik útěchy, kolik jí chudí Židé před nimi nalézali v původních naukách jejich ukřižovaného mistra. Následkem tohoto neviditelného úspěchu se měly nepřátelům otevřít oči, aby poznali, co se děje. Do Říma začaly proudit od velitelů armád v Palestině i jinde znepokojivé zprávy o neposlušnosti mezi jednotkami. Namísto toho, aby představitelé císařství posečkali, nová taktika jen posílila jejich odhodlanost. Řím se vrhl na Jeruzalém ohněm a mečem a po lítém obléhání, které trvalo čtyři roky, zničil hnízdo agitace (roku 70 n. l.). Alespoň si myslel, že ho zničil. Historici té doby nás, pokud jde o záměry Říma, nenechávají na pochybách. Praví nám, že Nero poslal Vespasiana a jeho syna Tita s definitivními a jednoznačnými rozkazy vyhubit společně Palestinu i křesťanství. Pro Římany křesťanství neznamenalo nic víc než militantní judaismus a tato interpretace se nezdá být daleko od skutečnosti. Pokud jde o Nerovo přání, polovina se mu vyplnila. Palestina byla tak důkladně vyhlazena, že z ní až do dnešních dnů zůstala politická troska. Nicméně křesťanství tak lehce zničeno nebylo. Pavlův program se vlastně plně rozvinul až po pádu Jeruzaléma. Jak jsem uvedl, až do této doby bylo jeho taktikou dobyvatele pouze zastrašit, po vzoru Mojžíše sužujícího faraóny. Postupoval obezřetně a váhavě, dávaje pozor, aby mocného nepřítele nezburcoval. Chtěl mávat svou novou zbraní nepříteli před nosem a dát mu pocítit její ostří, ale zdráhal se ji použít v plné síle. Nyní se však stalo to nejhorší a Judea již neměla co ztratit. Odhodil zábrany a přinesl válku do nepřítelovy země. Cílem teď nebylo nic menšího než pokořit Řím tak, jak on pokořil Jeruzalém, vymazat ho z map, jako on vymazal Judeu.

   Samozřejmě, žádná civilizace by nemohla tomuto druhu útoku vzdorovat stále. Do roku 200 snahy Pavla, Jana a jejich nástupců udělaly mezi všemi třídami římské společnosti takové pokroky, že se křesťanství stalo dominantním kultem celého impéria. Mezitím, jak Pavel chytře předvídal, se římská morálka a disciplína zcela zhroutily, aby se více a více císařských legií, jež byly kdysi postrachem světa a páteří západní kultury, rozpadal a bylo poraženo barbarskými nájezdníky. Roku 326 se císař Konstantin v naději na kontrolu zákeřné choroby podvolil konverzi a prohlásil křesťanství oficiálním náboženstvím. Bylo však příliš pozdě. Po něm se císař Julián ještě jednou pokusil uchýlit k útlaku. Ale ani odpor ani ústupky nebyly k ničemu. Římský stát byl naskrz prožraný palestinskou propagandou. Pavel triumfoval.

Takto bych alespoň, pokud bych byl antisemita hledající věrohodný důkaz rozvratného židovského spiknutí, vyložil příchod upraveného židovského vyznání do západního světa.

 

http://www.freeyellow.com/members5/ifiklos/3488.html

překlad: www.bratrstvi.tk

 

 

Doslov:

M.E.Ravage byl židovský spisovatel a oficiální životopisec rodu Rotschildů. Všechno co napsal ale pravda pochopitelně není. Tak zaprvé, Ravage tvrdí, že protokoly sionských mudrců jsou padělané, to není pravda, ale všichni sionisté v té době měli příkaz tvrdit, že jsou falešné, dnes když už vládneme světu klidně mohu přiznat že jsou pravé. Dále Ravage se domnívá, že Ježíš byl Žid, to zřejmě není pravda. Ježíšovo učení se natolik odlišovalo od našeho náboženství že je téměř jisté, že Židem nebyl, vždyť v tehdejší Palestině se pohybovali příslušníci desítek národů. A třetí omyl je s Lutherem. Luther neměl s námi nic společného, naopak, Luther nás nenáviděl a celou svou činnost zaměřil na boj proti nám

 

 

Jehuda

 

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s


%d bloggers like this: