Spuštěn nový blog propagující pedofilii!

Milí bratři, před necelým měsícem jsem v článku Proč podporujeme homosexuály a pedofily? napsal, že je nutné všemožně propagovat pedofilii. Je pro připomenutí: „Použijeme veškerý náš vliv v médiích a budeme propagovat pohlavní styk s dětmi jak jen je to možné. Naši režiséři budou točit romantické filmy o vztazích dospělých mužů a malých děvčátek, v dalších filmech budou pedofilové vystupovat jako kladní hrdinové, podobně jako dnes v amerických filmech vystupují v rolích kladných hrdinů černoši. Do pánských časopisů budeme psát články jak je skvělý sex s šestiletou holčičkou, budeme psát a vydávat knihy ve kterých budeme otevřeně popisovat sex s dětmi s cílem přesvědčit čtenáře, že je to něco normálního. Budeme také co nejvíce šířit dětské porno. Pediatři i jiní lékaři naší víry budou vystupovat v televizi, a psát odborné články o tom, že pohlavní styk malým dětem neškodí a dokonce že je prospěšný pro jejich zdravý tělesný i duševní vývoj. Další lékaři začnou tvrdit že pedofilové se tak narodili, že za to nemohou a že jsou jinak slušní lidé a také to že pedofilní sklony má 5% občanů a že i oni mají svá práva. Protože gojímové jsou jako stádo ovcí, bezpochyby nám uvěří a postoj veřejnosti k pedofilům se bude zlepšovat. Nakonec přijde doba, kdy lidé v České republice i v celé Evropě a Severní Americe začnou pedofily tolerovat, a pak změníme zákony a legalizujeme pohlavní styk s dětmi od tří let.“

   V době kdy jsem to psal jsem nevěděl, že podobná propagační akce v České republice již začala. Postarali se o to naši milí bratři z našeho košer deníku MF Dnes, kteří na svých internetových stránkách (Ž)IDNES.cz spustili kampaň na propagaci pedofile. Přebírám pro vás z tohoto blogu o pedofilii dva články:

 

Převzato z: http://flarnytryl.blog.idnes.cz/c/67308/Jsem-pedofil-No-a-co.html

 

Jsem pedofil. No a co?

Seděl jsem přikovaný u počítače a zíral na okno s chatem. Ruce se mi třásly. Upil jsem z plechovky Gambrinusu, abych si dodal odvahu pokračovat. Psal jsem si s jedním svým starým přítelem a byl jsem rozhodnut splatit dávný dluh. Zatímco on se mnou už po léta rozebíral všechny své lásky, já mu o svém osobním životě nic neříkal. Mohlo to vyvolávat dojem, že mu nedůvěřuji, ale to nebyla pravda. Je prostě těžké se někomu svěřit s tím, že se vám líbí holčičky.

Mluvit na toto téma s někým prostřednictvím internetu má oproti osobnímu setkání jednu výhodu. Víte, že vás dotyčný nezabije hned, co vyslovíte ono magické slůvko pedofil, které v mnoha lidech vyvolává panickou hrůzu či fanatickou nenávist. Přitom oba tyto postoje jsou živeny především nedostatkem přesných informací. I proto jsem přistoupil ke svému svěřování postupně a pojal jej jako pozvolné popisování svého životního příběhu.

Své vyprávění jsem začal v době, kdy jsem byl malý kluk. Normální kluk, se kterým se máma chlubila svým kamarádkám. Prožíval jsem šťastné dětství a užíval si života. Zlom přišel v pubertě. Vycítil jsem, že se mi vrstevnice nelíbí tolik, co mým kamarádům, a tento pocit postupem let sílil. Když jsem poslouchal své spolužáky, jak se baví o děvčatech, vnímal jsem velice silně, že se od nich v jedné důležité a choulostivé věci odlišuji, že do kolektivu tak úplně nepatřím. Každý, kdo někdy prožil něco podobného, mi jistě potvrdí, jak moc je to nepříjemné. U mě to bylo navíc ještě posíleno tím, že jsem nebyl schopen nalézt vlastní identitu.

Jistě, když se do té doby nyní ve vzpomínkách vracím, vidím řadu signálů, které na mou pedofilii ukazovaly. Jenže tenkrát jsem si to vždy nějak vysvětlil, i když ta zdůvodnění byla často postavená na hlavu. Přesto jsem se jich držel, neboť jsem si nechtěl připustit, že bych mohl mít něco společného s těmi zrůdami, o kterých jsem slýchával v televizi. Zůstával jsem zmatený. Nebyl jsem vyrovnán sám se sebou, což mi sráželo sebevědomí. Cítil jsem se opuštěný, jako bych byl sám na celém světě. Občas jsem upadal do depresí a párkrát i pomyslel na sebevraždu.

Tak to trvalo několik let, než v mém životě došlo k dalšímu velkému zlomu. Zamiloval jsem se. Stalo se tak náhle, ale s o to větší intenzitou. Terezka byla dcerka sousedů, která za mnou vždycky začala dolézat, když jsem si četl na zahradě. Brzy jsem poznal, jak moc mě její společnost těší. Kochal jsem se pohledem na její světlé vlásky, utápěl se v jejích očích a její věčný úsměv mi pokaždé dokázal zvednout náladu. Její bezprostřednost a energie mě dokázaly vytrhnout z letní letargie a já se po dlouhé době začal opět cítit šťastný. A to díky holčičce, které tenkrát bylo šest let.

Když jsem svému kamarádovi tohle všechno dovyprávěl, odmlčel jsem se a čekal na odpověď. Bál jsem se, že mě odsoudí. Představoval jsem si různé reakce, dobré i špatné. Jeho první slova jsem ale nečekal. Na mé vyprávění, které by se dalo shrnout slovy: „Jsem pedofil.“, odpověděl prostě: „No a co?“ Zůstal jsem v němém úžasu, zatímco on se rozepsal. Psal o tom, jak mě zná už dlouho a ví, že jsem dobrý člověk. Že je mu jedno, jaké jsem sexuální orientace. Že nevěří obrazu pedofilů, který vykresluje zpravodajství Novy. Jak si váží toho, že jsem mu tohle dokázal říct. Že má radost z toho, že se cítím spokojený a že jsem našel svou lásku. Řeknu vám, každému bych přál takového přítele.

Psali jsme si poté dlouho do noci, odpovídal jsem mu na otázky a dokončil svůj příběh. Vyprávěl jsem, jak jsem se vyrovnával s pedofilií poté, co jsem si ji konečně dokázal připustit. Jak mi s tím hodně pomohlo několik dalších pedofilů, se kterými jsem se seznámil prostřednictvím internetu. Zjistil jsem, že to nejsou žádné zrůdy, které plánují, jak budou zneužívat děti. Naopak mi ukázali, že pedofil může žít spokojený život v souladu s morálními normami a platnými zákony. Tím jsem si ověřil, že mě pedofilie nepředurčuje k tomu, abych Terezce ubližoval, ale naopak k tomu, abych jí a dalším dětem maximálně zpříjemnil dětství.

To je také to, o co jsem se vždy snažil a o co usiluji stále. Přes Terku jsem se seznámil s její nejlepší kamarádkou Káťou. S oběma holkami, které chodí na první stupeň základní školy, udržuji krásné přátelství. S vědomím jejich rodičů s nimi trávím spoustu času. Za tu dobu jsem se několikrát ocitl v pokušení. Sexuální pudy ale nejsou to, čím se rozumný člověk v prvé řadě řídí. Větší váhu má štěstí těch, které milujeme. A to bez ohledu na to, zda je to žena, muž nebo dítě.

Kamarád, se kterým jsem tohle všechno probíral, dokázal přijmout skutečnost, že pedofilové nejsou divoká monstra, číhající na děti. Pedofilové jsou lidé, kteří se dokážou přetrhnout, aby udělali dětem radost. Pedofilové jsou lidé, kteří pokud mohou, tak věnují dětem všechen svůj volný čas. Pedofilové jsou lidé, kteří se kromě své erotické náklonnosti k dětem od ostatních nijak neliší. Pedofilové jsou lidé, kteří své sexuální představy ve většině případů nikdy nerealizují. Pedofilové jsou lidé, kteří si nezaslouží být považováni za odpad společnosti. Tohle všechno dokázal můj kamarád pochopit. Dokážete to také?

František Flarnytryl  pátek 30. leden 2009 14:41

 

 

Pedofilie? „Schizofrenní“ láska!

Když se řekne pedofil, tak si každý dospělý člověk dokáže pod tímto označením něco představit. Problém je, že každý trochu něco jiného, přičemž rozdíl mezi různými pohledy bývá značný. To potom vede k řadě omylů a nepochopení.

 

Kdo je pedofil?

Většina laické veřejnosti si pod označením pedofil představí člověka, který pohlavně zneužívá děti. Tento pohled je hodně rozšířený, k čemuž přispívá především fakt, že slovo pedofil v tomto kontextu používá značná část novinářů. V posledním desetiletí se navíc začalo objevovat i v některých oficiálnějších dokumentech a dokonce jej v tomto kontextu začali uvádět i někteří odborníci zabývající se sexuálním zneužíváním dětí.

Používat výrazu pedofilie pro pohlavní zneužívání dětí, případně užívat výrazu pedofil pro člověka, který se dopustí trestné činnosti vůči dětem, je sice módní, avšak nepřesné a má to svá značná úskalí. Hlavní potíž spočívá v tom, že se většiny zneužití dětí dopouštějí pachatelé, kteří preferují dospělé partnery, ale dítě jim poslouží jako zástupný objekt v momentě, kdy si dospělého partnera nejsou schopni najít. Takoví lidé jsou poté často označeni za pedofily, přestože patří mezi běžné heterosexuály.

Kdybychom přijali tuto definici pedofilie, tak by se naskytla potíž také v tom, jak vlastně označit lidi, kteří se nikdy nedopustili zneužití dítěte, avšak děti je eroticky přitahují. Těžko někoho takového označit za heterosexuála, když jej dospělý partneři nepřitahují vůbec anebo jen minimálně. Jenže pokud budeme pedofila definovat jako někoho, kdo zneužívá děti, tak takové lidi nebudeme moci označit ani pojmem pedofil. Žádné pojmenování pro ně prostě nebude.

Možným (a rozšířeným) řešením je používat tohoto výrazu jak pro lidi, které eroticky přitahují děti, tak i pro ty, kteří děti sexuálně zneužívají. Při tomhle přístupu ovšem dojde ke smíchání jedinců, kteří dodržují zákony s těmi, kteří je porušují. Tohle považuji za morálně nepřípustné, neboť snad žádný slušný člověk si nepřeje být spojován s kriminálníky.

Podívejme se na všechny slova s koncovkou –filie, které rozlišují mezi jednotlivými sexuálními preferencemi. Kromě notoricky známých výrazů jako pedofilie, zoofilie a nekrofilie existuje i gerontofilie (zaměření na staré lidi), infantofilie (na předškolní děti) teleiofilie (na dospělé) či její podmnožiny gynekofilie (na ženy) a androfilie (na muže). Těchto „filií“ je daleko více, já zde uvádím jen některé.

Přípona –filie vznikla z řeckého slova filia, které znamená lásku, přátelství nebo příchylnost. První polovinu slova pak tvoří výraz, který určuje, co se daným lidem líbí. Nejrozšířenějším zaměřením v případě mužů je gynekofilie a v případě žen androfilie. Obojí bývá laicky označováno za heterosexualitu, což je nepřesné, protože výrazy heterosexualita, homosexualita a bisexualita určují pouze to, zda se člověku líbí jedinci druhého pohlaví, stejného pohlaví anebo obou pohlaví zároveň. I pedofil je heterosexuál, pokud se mu líbí děti opačného pohlaví.

Všech těchto termínů, od infantofilie přes gynekofilii až po gerontofilii se užívá k popsání toho, co konkrétního člověka přitahuje. Je to tedy dáno tím, kdo se mu líbí. S kým ve skutečnosti vykonává sexuální aktivity, přitom nehraje žádnou roli. Proč by měla být pedofilie výjimkou? Proč by v jejím případě mělo záležet na tom, co daný člověk udělá a nikoliv na tom, jaké osoby jej přitahují? Tohle jsou pádné argumenty, proč neoznačovat lidi za pedofily proto, že zneužijí dítě.

Definice pedofilie, tak jak jí používá většina odborníků a jak je koneckonců uvedena i v Mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN) pod označením F65.4 doslova zní: „Pedofilie je sexuální preference dětí, chlapců, dívek nebo obou pohlaví, obvykle předpubertálního nebo raně pubertálního věku.“ Tato definice neříká, že pedofil musí zneužívat děti. A naopak z definice vyplývá, že když někdo zneužívá děti, tak ještě není automaticky pedofilem.

 „Schizofrenní“ láska

Existuje ještě jedna používaná definice, která říká, že pedofil je člověk, který se zamilovává do dětí stejně, jako se jiní zamilovávají do dospělých. Ta je ovšem pravdivá jen částečně. Kdo z vás byl už zamilovaný, jistě potvrdí, že pro svoji lásku chcete jen to nejlepší a nadřazujete její štěstí nad svoje vlastní. To samé platí i pro pedofily.

Láska pedofila se ale v některých věcech odlišuje. Je to směs kamarádství, erotické přitažlivosti a rodičovské lásky. Když budu mluvit z vlastní zkušenosti, vždycky mi udělá radost, když zjistím, že se Terezka něco nového naučila, když dostane dobrou známku ve škole, paradoxně mám radost i z toho, jak roste. A mám strach, aby se jí něco nestalo. Aby si neublížila sama nebo aby někdo neublížil jí. Tohle jsou projevy rodičovské lásky.

Kromě toho je tu kamarádství. Rád si s Terezkou hraju, sportuju, povídám si o všem možným. Snažím se jí přitom brát jako rovnocenného partnera, nepovyšuji se nad ní jen proto, že jsem dospělý. Cením si jejích kladných charakterových vlastností a odpouštím jí ty záporné. V neposlední řadě mě také eroticky přitahuje. Terezka se mi líbí, vzruší mě, když si jí představím nahatou. Na druhou stranu není pravda, že by mě vzrušovala čistě jen její přítomnost, případně letmý dotek.

Když se nad tím zamyslím, musím říct, že pedofilní láska je v podstatě hrozně „schizofrenní“. Radujete se z každé nové věci, kterou se vaše milovaná naučí, radujete se z toho, jak roste a to i přesto, že ona se tím malými krůčky přibližuje k dospělosti, tedy k období, kdy už pro vás nebude tak přitažlivá. Toužíte po erotických aktivitách se svojí láskou, avšak současně si uvědomujete, že k tomu nemůže dojít, protože byste jí mohli ublížit. A to je přeci to poslední, co chcete, když jste zamilovaný.

Tak vnímám já svou lásku k Terezce. Většina ostatních pedofilů to vnímá podobně, ale ne všichni jsou stejní. Stejně jako v celé populaci, tak i mezi pedofily jsou lidé různých povah. Někteří pedofilové jsou natolik sobečtí, že na zájmy dětí vůbec nedají, jiní nemají natolik silný charakter, aby odolali pokušení. Stává se, že pedofilové zneužijí. Stává se, že ublíží dítěti. Je ale třeba vidět, že takových je menšina.

 Je pedofilie nemoc?

Většina lidí považuje pedofilii za nemoc. Ostatně ona je uvedena i v mezinárodní klasifikaci nemocí. Má to ale své háčky. Tento seznam nemocí vychází především z názorů veřejnosti, jednotlivé položky do něj postupem času byly přidávány či naopak odebírány. V minulosti byla za nemoc pokládána například homosexualita nebo onanie.

Obecná definice praví, že nemocí je pouze ten stav, který nemocnému jedinci anebo jeho okolí způsobuje subjektivní potíže. Pokud tedy pedofil žije spokojený život a nikomu neubližuje, pak v jeho případě nejde podle definice mluvit o nemoci. Pokud to vztáhnu na sebe, tak osobně nevnímám, že by mi pedofilie nějak ubližovala. Mám pocit, že jediní kdo s ní má problém, jsou někteří lidé čtoucí tento blog, nikoli lidé, se kterými přicházím do osobního kontaktu.

V podobném duchu píše i významný český sexuolog Petr Weiss na straně 10 své knihy Sexuální deviace: „Podle obou v současné době používaných mezinárodních klasifikací (americká DSM-IV z roku 1994 i MKN-10 Světové zdravotnické organizace z roku 1992) lze parafilii považovat implicitně za poruchu pouze v případech, kdy způsobuje svému nositeli distres a osobní či sociální problémy. Z tohoto hlediska by například egosyntonní nekriminální pedofil (tedy pedofil, který je – narozdíl od pedofila egodystonního – vnitřně se svou odlišností plně srovnaný a je schopen naplňovat své potřeby některou sociálně akceptovatelnou náhradní sexuální aktivitou) vlastně nebyl deviantní, a to přesto, že by ze sexuologického hlediska vykazoval celoživotní preferenci dětí jako sexuálních objektů“

Ať už budeme pedofilii považovat za nemoc či nikoliv, platí, že se s ní někteří nedokážou vyrovnat sami a potřebují pomoc. To je ale velmi komplexní téma a já se mu budu věnovat až v některém z příštích článků. Stejně tak do budoucna podložím své názory na pedofilii nejrůznějšími výzkumy a statistikami, což vydá na další samotný článek. Do té doby, než se opět virtuálně setkáme, Vám milí čtenáři přeju, abyste se měli hezky. 🙂

 Autora můžete kontaktovat a vyjádřit mu podporu na emailu: flarnytryl@gmail.com

Adonai ho ochraňuj a pomáhej mu v jeho boji za větší slávu Izraele

 

Jehuda

 

 

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s


%d bloggers like this: